O téhle knize jsem poprvé slyšela od Katky Králové na jejím Youtube kánále (Svět podle Katky). Přišla mi docela zajímavá a když jsem ji pak zahlédla v knihkupectví, bylo jasno. Po dlouhé době jsem zase četla českou knížku, což bylo naposledy ještě na základce, kdy jsem dostala Strážci světla: Gotické okno od Březinové.
Na internetu jsem četla několik recenzí a překvapilo mě, kolika lidem se ta knížka vůbec nelíbila. Chvílemi mi to přišlo taky přitažené za vlasy, ale na světě se děje spousta ještě neuvěřitelnějších věcí. Líbil se mi detektivkový nádech na začátku a styl psaní. Taky je zajímavé si nejdřív přečíst část konce a až potom se vrátit o rok zpátky a postupně se dozvídat, co se vlastně dělo.
Abych to trochu přiblížila, hlavní postavou je postřelená Michaela, u které se střídají v nemocnici různí lidé a ještě úplně nerozumíme, co se stalo. Když se v příběhu vrátíme o rok zpátky, seznámíme se se všemi blíže a všechno je úplně jinak. Postupně se tak dozvídáme všechno, na co se už od začátku ptáme a vysvětlují se nesrovnalosti. Někdo měl trochu problém s koncem, ten mi ale přišel odlehčený a celkem vtipně pojatý.
Zaujala mě ta propracovanost, protože všechno mi to přišlo dost zamotané, ale nakonec se vysvětlilo všechno, co se vysvětlit mělo. Do toho sem tam Třeštíková vměstnala nějakou vtipnou poznámku.
Vím o sobě, že čtu docela pomalu, vždycky mě udivovali lidi, kteří přečtou pětisetstránkovou knihu za den nebo dva. Proto jsem byla překvapená, když jsem těchto necelých čtyři sta stran přečtla během pár dní. Styl Třeštíkové mě každý den nutil znovu a znovu číst a byla jsem zklamaná, když jsem byla na konci. Věčný problém dobrých knih - chcete je dočíst, ale nechcete je dočíst.
95%
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za každý komentář!